Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto bude stručné, SINISTER sú tu 26. rok, čo sa o nich dalo písať do recenzií, to už niekde odznelo. Takže nejaké omáčky napríklad tu, medzi nami hlavne preto, že v zásade všetko, čo na adresu hudobnej tváre SINISTER padlo v roku 2012, platí aj dnes. Holanďania od debutu „Cross The Styx“ zažili vynikajúcu aj slabšiu formu, po „návratovom albume“ z roku 2006 sú prinajmenšom rešpektu hodnými klasikmi a spoluzakladateľmi európskeho (brutal) death metalu a Aadovi i jeho družine to už piaty album hrá naozaj presvedčivo.
Dávno viete, ako SINISTER hrajú – neľútostne rýchlo i valivo, pochmúrne, majestátne, s hrozivým hlbokým klasickým growlom a melodickými i zavýjajúcimi gitarovými sólami. Pred mnohými rokmi si vymysleli svoj štýl death metalu, odvtedy sa ho držia a občas sa ho snažia rozvíjať. Ortodoxný death metal, ktorý sa od nich čaká aj chce, ešte stále vedia dodať v presvedčivom prevedení. Novinka ma baví, prvá vypustená vzorka „The Burden Of Mayhem“ až prekvapila nejakými linkami, ktoré by som čakal skôr od SUFFOCATION. To je skôr len spestrenie, páni hrajú v prvom rade vlastné postupy, z ktorých dosť často počuť... ...zase SLAYER, ale to je skrátka pochopiteľné.
Miestami som mal pocit, že im z toho nejako preráža ich old school death/thrashmetalová paralelka ABSURD UNIVERSE (ktorá pred časom vydala celkom dobrý album, len cca 20 rokov po funuse), ale v podstate spokojnosť. Nejaké prekvapenia sa už od SINISTER čakať nedajú, to, že začiatok „The End Of All That Conquers“ trochu pripomína „Sacrificial Suicide“ od DEICIDE, ako inovácia fakt nevyzerá. V každom prípade v Schiedame pravidlu o tom, že (death)metalová kapela by mala vydať max. osem albumov a potom sa vážne zamyslieť nad tým, či ešte pokračovať v tvorbe, zatiaľ odolávajú o čosi lepšie než v Olsztyne. Fanúšikovia tu v podstate môžu rátať so štandardnou vysokou kvalitou a s bonusovým trojskladbovým diskom (covery od MORBID ANGEL, PARADISE LOST a AGENT STEEL) máme od Aadovcov hodinu hudby.
7,5 / 10
The Post-Apocalyptic Servant (2014)
The Carnage Ending (2012)
Altered Since Birth 1990-2010 (boxed set) (2011)
Legacy Of Ashes (2010)
Prophecies Denied (live) (2009)
The Blood Past (kompilácia) (2009)
The Silent Howling (2008)
Prophecies Denied (DVD) (2006)
Afterburner (2006)
Savage Or Grace (2003)
Creative Killing (2001)
Agressive Measures (1998)
Bastard Saints (EP) (1997)
Hate (1995)
Diabolical Summoning (1993)
Cross The Styx (1992)
Nuclear Blast Promo (EP) (1991)
Sinister (EP) (1991)
Sinister / Monastery (split) (1991)
Sacramental Carnage (demo) (1991)
Putrefying Remains / Spiritual Immolation (EP) (1990)
Perpetual Damnation (demo) (1990)
Where Is Your God Now...? (split) (1990)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 44:57
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
